Neděle 28.8. – Vodopády Virje a Boka bez Boky

Původně bylo v plánu vyrazit v půl osmé ráno, abychom dojeli během odpoledne a ještě někam stihli jít. Nakonec jsme samozřejmě vyrazili nejmíň o hodinu pozdě a cestou dělali zastávky, takže do Slovinska jsme dorazili až někdy kolem páté. Na větší výlet už to nebylo a tak jsme zvolili kratší vycházku na dva vodopády, která měla být podle průvodce na dvě hodiny, a ještě jsme si trasu trochu zkrátili.

První vodopád se jmenoval Virje a bylo to k němu kousek. Nebylo tam ale zrovna moc vody, na jaře asi bývá hezčí. Šli jsme pak docela kus lesem a podél golfového hřiště, a když už se pomalu začínalo stmívat a my nebyli ještě ani v půlce, rozhodli jsme se vrátit. Průvodce trochu kecal, bylo to na mnohem víc než dvě hodiny. Alespoň jsme cestou našli fajn místo na přespání, kousek za golfovým hřištěm u nějaké opuštěné chatky. Vzali jsme to jen tak na širáka, v čemž měl Dingo premiéru, spal vedle nás uvázaný u auta. Kecali jsme a pozorovali padající hvězdy (prý Lukáš viděl bolid, říkala Maceška, já tomu houby rozumím:o)).

Pondělí 29.8. Řeka Soča a útěk před zákonem

Z příjemného spánku mě ještě za tmy vzbudil pes, který si skoro překousal vodítko. Asi nám chtěl v noci nenápadně vzít kramle:o))) Krapet mě to vytočilo, protože to vodítko nebylo moc levné a navíc jsem pak zbytek noci nespala, protože jsem se bála, že si to dokouše úplně a někam odejde.

Ráno pes vstal, usoudil, že už spíme moc dlouho a že je to vlastně děsná sranda, že se tu jen tak válíme po zemi a hrábl mi packou do obličeje a trefil zrovna oko. Bolelo to jako čert a chvíli jsem se bála ho otevřít, že zjistím, že na něj nevidím. Nakonec jsem se odhodlala a zjistila, že vidím, že mám jen roztržené víčko, takže v pohodě.

Nechtěli jsme u té cizí chaty moc strašit za světla a taky tu byla dost zima, takže jsme vyrazili kousek nad městečko Bovec, k jakési zřícenině, kde jsme na sluníčku posnídali. Dnešní výlet měl zabrat asi čtyři hodiny a měl vést podél řeky Soča. Zastavili jsme ve stejnojmenné vesničce a vydali se po turistické stezce proti proudu řeky. Cesta to rozhodně byla na víc než dvě hodiny, ale byla příjemná. Pes mohl běhat na volno, protože tu skoro nikdo nechodil. Byl celkem hodný, v ničem se neválel a poslouchal, akorát měl trochu sebevražedné sklony na skalách nad řekou a taky si ztratil obě známky:o/

Do vesničky Trenta jsme došli docela utahaní a chtěli si dát pivo nebo tak něco, ale jediná hospoda tu byla zavřená. Ale kus pod vesničkou jsme našli jednu otevřenou a tak jsme poseděli nad pivem a výborným, i když trochu drahým, domácím džusem. Zpátky dolů jsme to už vzali po silnici, což bylo podstatně rychlejší. Vycházka to ale byla krásná, hlavně spodní část řeky byla kouzelná.

Na odpočívadle u řeky jsme si potom udělali luxusní grilovačku na Zuzčině grilu na plyn;o) Všechno bylo ideálně vymyšlené, vykoupali jsme se v řece (byla dost studená, ale na umytí stačila) a pak jsme seděli do tmy a cpali se vším možným, co jsme naházeli na gril. Když se setmělo, nechali jsme auta na odpočívadle, vzali si spacáky a stany a vyrazili spát za ovčí ohrady opodál.

Prodírali jsme se složitě křáčím a přelézali ovčí ohrady. Dingo je nemohl přeskočit, tak jsem ho přendávala a spadla s ním v náručí do nějakých větví a sedřela si záda. Měla jsem tam pak šrám, jakoby mi někdo chtěl vyoperovat ledvinu, ale tak hlavně že pes má všechny nohy celé.

Když jsme přecházeli po okraji jedné ohrady u lesa, uviděli jsme, že u našich aut někdo zastavil. Zůstali jsme koukat, co se tam děje, když tam někdo vytáhl baterku a začal propátrávat okolí. Došlo nám, že jsou to nejspíš policajti a okamžitě jsme všichni lehli k zemi. Chodili tam a svítili povětšinou směrem k nám, takže jsme pořád čekali, že už nás mají – byla to lampa jako blázen a my leželi jen tak na trávě. Navíc Dingo nechápal, proč tam jako najednou jen tak ležíme, když je to hrozná nuda, takže se pořád vrtěl, otáčel se po světle, co mu to sakra pořád svítí do očí, nakonec začal z nudy ohryzávat ohradu.

Ač nám zůstalo záhadou, jak je to možné, policajti nás nenašli a po chvíli odjeli. Ještě chvilku jsme neměli odvahu se pohnout, ale nemohli jsme tam zůstat, takže jsme se opatrně odplížili do lesa za ohradou. Tam jsme vymysleli plán, že sejdeme k cestě, kde se schováme a vyšleme jen kluky pro auta, kdyby tam ještě někdo na nás čekal, budou se tvářit, že právě přišli z túry a pak nás za rohem naberou. Taky jsem to tak udělali, nikdo na nás nečekal, všechno pěkně vyšlo, akorát Tina si zvrtla kotník. Naštěstí ne nijak moc, chodit celkem mohla.

Touto příhodou jsme vyměkli a zamířili do kempu v Trentě, který nás stál každého asi €10. Vyspali jsme se perfektně.

Úterý 30.8. – Výstup na Kriški Podi (2050m)

Včera večer jsme chvíli docela vážně uvažovali, že bychom zkusili vyjít na Triglav, nakonec jsme usoudili, že čtrnáctihodinový pochod fakt nedáme. A tak jsem nakonec, jako náhradu vymysleli výstup na plošinu Kriški Podi. Podle průvodce tam měl být čtyřhodinový okruh kolem jezer. Jenže cesta tam zabrala další čtyři hodiny. Nějak jsme měli velké oči, že to zvládneme všechno, blázni:o)

Z Trenty to byl výstup zajímavý. Šlo se, nečekaně;o), pořád nahoru, ale opravdu pořád, žádný rovinka, žádné odpočinutí, nestále serpentinami stoupající cestička… v dolní části většinou lesem, v horní potom trochu suťoviskem nebo loukou a po skalách. Bylo to docela náročné, převýšení bylo asi 1300m, což není málo. Pro mě se psem to bylo náročné opět hlavně psychicky, ten pošuk bláznivý nemá absolutně žádný pud sebezáchovy, takže jsem musela hlídat pomalu každý jeho krok, aby někde neskočil ze skály. Byl pochopitelně přivázaný ke mně, ale to je houby platné, leda bychom letěli oba. Když jsme navíc přecházeli jeden kratičký úsek jištěný řetězy, bylo toho na mě dost… jednou rukou jsem křečovitě svírala lano u skály, druhou psí kšíry a sunula se po centimetrech vpřed, zatímco Dingo nechápal, proč nemůže po úzké skále lítat tam a zpátky a snažil se dostat ze skály dolů… to je něco pro člověka se strachem z výšek:o))) Ale přežili jsme!

Na okraji planiny stála chata Pogačnikov dom, kam ovšem nesměli psi, takže jsem zůstala sedět s Dingem venku, zatímco ostatní si šli dovnitř dát polívku. Mě jí Lukáš přinesl ven, když už místo mě seděl ledový rampouch… jestli tam bylo deset stupňů, tak to bylo hodně. Polívky byl ohromný kotel, takže aspoň tak. Ostatní se vevnitř ne úplně dobře domluvili, takže místo polívky si někteří omylem objednali klobásu. Ale všichni jsme se posilnili a mohli vyrazit zpátky dolů. Když jsme viděli ty vysoké štíty kolem sebe, nikoho nás ani nenapadlo, že bychom pokračovali okruh kolem jezer.

I cesta dolů nám zabrala nějaké ty čtyři hodiny, takže nakonec to byl výlet docela dlouhý. Skoro u parkoviště jsme objevili krásný vodopád. Nevedla k němu žádná stezka, odbočovalo se k němu kousek pod stanicí nákladní lanovky, po vyšlapané cestičce, ale byl opravdu úžasný. Kam se hrabou všechny ostatní, popisované v průvodcích:o)))

Ještě jsme se pak vykoupali v řece, která byla jeden led, a vyrazili směrem k městečku Kranjská Gora, kde jsme už za tmy, po chvilce hledání, našli místo na přespání ve skoro vyschlém korytu řeky.

Středa 31.8. – Soutěsky Pokljuka a Vintgar

Chtěli jsme sice ráno vstávat brzy, ale nakonec jsme vstávali nejen brzy, ale i pěkně rychle. Začalo totiž pršet. Všichni jsme byli vyblbnutí, že jak začne pršet, musíme z řečiště pryč, aby nás to nevypláchlo. Navíc jsme nechtěli mít všechno mokré, tak jsme zabalili rychlostí blesku a vyrazili směrem k Bledu.

Cestou jsme nakoupili snídani a věci na další grilování a posnídali na odpočívadle s výhledem na dráty vysokého napětí. Byl tam zákaz odbočení ze směru, ze kterého jsme přijeli, ale nějak jsme to neřešili. Za tu dobu, co jsme tam seděli, tam stejně jako my, odbočili dvoje další Češi a jedni Španělé. Sranda.

Následně jsme si našli kemp, abychom si trochu odpočinuli a dali se do pořádku po včerejšku. Vybrali jsme kemp Šobec, kde nás to vyšlo asi na €11 na osobu, za psa chtěli asi €3, ale dělali jsme, že ho nemáme. Kemp to byl super, docela veliký, ale klidný. Měli tam všechno možné, včetně třeba minigolfu a koupaliště.

Chtěli jsme sjet autem zpátky do města a kouknout se na hrad, ale byl tam šílený blázinec kvůli mistrovství světa ve veslování, takže jsme vymysleli, že se tam zajdeme podívat večer pěšky z kempu a jeli do Pokljuky. Byla to docela pěkná soutěska, šlo se po cestě vzhůru údolím až k jeskyni a o kus vedle skalnímu oknu, potom se přešlo po dřevěné lávce podél skály a prošlo úzkou soutěskou. Šli jsme pak ještě kousek dál cestičkou mezi skalami, ale nevěděli jsme, kam to dál vede a kudy zpátky, tak jsme to otočili a vrátili se stejnou cestou. Celkově tam bylo příjemně, skoro nikoho jsme nepotkali.

K druhé soutěsce jsme přijeli po chvilce hledání, značení nebylo tak zlé (západní Evropa je na tom hůř), ale celkem jsme nevěřili, že opravdu máme jet tam, kam cedule ukazují:o) Poněkud nás překvapilo, že vstup do soutěsky Vintgar je placený. Chtěl za studenta €3 a dali nám slevu až když jsme se vrátili pro ISIC karty, aspoň že pes byl zadarmo.

Vintgar byla s Pokljukou nesrovnatelná, byla to v podstatě řeka mezi skalami, podél které vedly různé chodníčky a mosty, velká část vedla po dřevěných lávkách na úbočích skal nad peřejemi řeky. Bylo to ohromně romantické místo, ovšem taky plné turistů. Psa jsem musela mít na vodítku, protože vyhýbat se s lidmi na úzkých lávkách bylo občas zajímavé, a i když se Dingo lekl pána, co se vynořil za rohem a začal na něj vrčet a štěkat, vyfasoval ještě náhubek. Aspoň se s ním naučí chodit, zpátky už s ním šel docela v pohodě.

Cesta byla 1,5km dlouhá a na konci byl docela pěkný vodopád. Původně jsme to chtěli obejít po jiné cestě přes kopec, ale nakonec jsme se rozhodli vrátit stejnou cestou. Po návratu do kempu jsme šli zkusit místní koupaliště. Voda byla pro nás otužilé horaly tak akorát;o)

A pak už následovala pařba:o))) Grilovačka, popíjení vína a pohodové posezení. Dingo mimochodem málem sežral bandu výrostků, kteří opodál dělali bordel, rozběhl se je srovnat a přerval stopovačku… super. Ale přežili to všichni bez újmy, Dino se nakonec zarazil, uvědomil si, že běží sám proti přesile a zastavil se a začal zmateně vrtět ocasem… pak už jsem ho odchytla.

Kolem půl desáté jsme rozhodli pro noční vycházku na hrad. Dle informací to mělo být asi půl hodiny. Půl hodiny to bylo sotva do městečka a na hrad ještě kolem celého jezera. Takže jsme dál už nešli. Už tak byla cesta dost vtipná, jelikož byli všichni slušně připití, z dálky hřmělo a Tina celou cestu remcala, že nikam nejde, že zmokneme a Maceška sýčkovala, že do nás udeří blesk. V Bledu jsme alespoň vyfotili hrad s jezerem a stavili se v číně (jinde už neměli otevřeno nebo to nebyla naše cenová kategorie) na pivo.

Zpáteční cesta ubíhala ještě rychleji, vyzpěvovali jsme táborákové písničky, lezli po sušácích na seno (hlavně někteří, že Lukáši;o)) a nakonec vymysleli, že se půjdeme koupat. Nezmokli jsme ani v nejmenším a blesky se nám taky vyhnuli;o) V kempu jsme popadli ručníky a naskákali jsme nahatí do koupaliště, super večer:o)

Čtvrtek 1.9. – Výstup skoro na Pršivec

Po včerejší „pařbě“ jsme vstali kupodivu už asi v osm (nebo aspoň někteří;o)), ale díky tomu, že jsme z kempu vůbec nespěchali, jsme vyrazili až někdy před jedenáctou. Původní nápad, že půjdeme dneska vyhlášeným údolím Triglavských jezer, jsme ráno zavrhli. Během jednoho dne, ještě s dopravou tam, bychom nebyli schopní to stihnout. Takže jsme se místo toho přesunuli k Bohinjskému jezeru do městečka Stará Fužina. Odsud jsme chtěli vyjít na 1761m vysoký vrchol Pršivec, ze kterého měl být nádherný výhled na jezero a okolí.

Cesta to byla docela masakrální, ještě když jsme si vybrali „super zkratku“. Nakonec jsme došli jen na chatu Kosijev dom Vogar (1054m), kde jsme si dali pivo a zdecimovaně fňukali, jak máme dost. Když navíc začalo poprchávat, vzdali jsme to a vyrazili zpátky dolů. I ten malý výstup ale stál celkem za to, z místa kousek pod chatou byl taky nádherný výhled na jezero a Dingo, kterému byl výhled ukradený, si na chatě vysomroval kuřecí játra a byl spokojený:o) Zpátky dole u aut jsme všichni usoudili, že jsme zralí tak akorát na další kemp a relax:oD

U jezera ve vesničce Ukanc jsme našli jeden, který na první pohled vypadal dost hrozně, takže jsme usoudili, že bude aspoň levný. Ale to jsme se pěkně spletli. Kemp byl rozdělený na různé zóny, nejlepší byla samozřejmě ta hned u jezera, nejhorší bylo to, co jsme viděli ze silnice, šutry a listí v lese. Ovšem i ta nejlevnější zóna by každého vyšla na €12. Rozhodli jsme se, zkusit jiný kemp, Danica v Bohinjské Bystrici, který byl sice asi 10km od jezera, ale byl o poznání levnější (€8 na osobu) a taky mnohem hezčí.

A tak jsme si dali příjemný relax, hráli karty a jiné hry, některé trochu prudili psa, takže zase ostuda:o) A docela brzo jsme šli spát.

Pátek 2.9. – Vodopád Savica a domů

Ráno jsme tak nějak operativně rozhodli, že se přece jen půjdeme podívat na vodopád na Savici u městečka Ukanc, kam jsme původně jít nechtěli, že je placený. Placené bylo i parkoviště u vodopádu, a vodopád přišel studenta na €2,1, ISIC karty nechtěli a pes byl zdarma.

Šlo se po schodech pořád nahoru, bylo tam dost lidí, ale zase tak zlé to nebylo. Vodopád neměl dvakrát moc vody, ale pěkný docela byl. I když ten pod Kriški Podi stále vede;o)

Původně jsme měli v plánu pokračovat do městečka Kranj, ale zastavili jsme u jezera na molu, dát si oběd a zrovna vylezlo sluníčko, tak se nám nějak nechtělo dál. Tak jsme se tam zůstali povalovat, hrát karty, pak jsme vytáhli plavky a skákali z mola do vody. Dingo si to taky ohromně užíval, ten asi metr a půl do vody sice neskočil, ale vždycky se rozeběhl za námi na okraj, tam zůstal stát a koukat, jak se dole vynoříme, otočil se a sprintoval po molu zpátky na břeh, vběhl do vody a plaval za námi, nebo za někým, kdo byl zrovna poblíž a pak běžel zase na molo, zkontrolovat, kdo skáče. Přišlo mu to jako ohromná zábava. Bohužel pak přišli další lidi, tak jsem ho musela uvázat a to byla hrozná tragédie. Ječel a snažil se překousat vodítko, když někdo skočil do vody, bral ho z toho málem psotník.

Výlet do Kranje tak nějak přirozeně padl a tak jsme místo toho vymysleli, že pojedeme už dneska směr Rakousko, a když tak se stavíme ještě někde tam. Našli jsme přespání u městečka Seeboden v lese u potoka. Udělali jsme si ještě jeden příjemný večer, trochu zkažený zlobením psa, byl po dnešku dost nevybitý, hladový (granule už bojkotuje) a celkově nějak otravný. Ráno jsme pak zavrhli návštěvu Salzburgu, přece jen to máme domů ještě štreku, a vyrazili. Jo a u pumpy za hranicema jsem potkali Maxim Turbulenc:o)))